5.díl- pokračování

Byl jsem jí tak fascinovaný, tak vyvedený z míry – což se klidně mohlo stát – že to vyústilo v proměnu Belly ve vězně tohoto ne – života? Teď – zničený touhou po ní – jsem pochopil, že bych mohl, ve stavu neodpustitelného sobectví, poprosit svého otce o laskavost. Poprosit ho, aby jí vzal duši a život, takže by se mnou mohla zůstat navěky.

Zasloužila si něco lepšího.

Ale viděl jsem ještě jednu budoucnost, takové tenké lano, po kterém bych byl schopen jít, kdybych udržel rovnováhu.

Dokázal bych to? Být s ní a zároveň ji nechat člověkem?

Záměrně jsem se zhluboka nadechnul a potom znova, nechával jsem její vůni, aby mnou pronikla jako divoký oheň. Pokoj byl plný její vůně, byla všude. Točila se mi hlava, ale přemohl jsem to. Pokud by se to stalo, a já bych se pokusil mít s Bellou nějaký vtah, zvykl bych si i na tu vůni. Znovu jsem se zhluboka, bolestivě nadechl.

Pozoroval jsem ji ve spánku, dokud se na východě za mraky neobjevil první paprsek slunce. Přemýšlel jsem a dýchal.

Domů jsem se vrátil těsně po tom, co ostatní odešli do školy. Rychle jsem se převlékl, nevšímajíc si Esme, která měla plné oči otázek. Viděla to vzrušení na mojí tváři a pocítila najednou úlevu i obavy. Moje zádumčivost ji zraňovala a teď se zdálo, že je tomu konec.

Běžel jsem do školy, dorazil jsem jen o pár sekund později než moji sourozenci. Neotočili se, minimálně Alice mě musela vidět, když jsem stál v houštině stromů, které lemovaly chodník. Čekal jsem, až se nikdo nebude dívat a potom jsem nepozorovaně vyšel z lesa na parkoviště plné aut.

Slyšel jsem hluk Bellina auta, schoval jsem se za autem a sledoval ji z místa, odkud mě ona vidět nemohla.

Vjela na parkoviště, a když uviděla moje Volvo, se zamračeným výrazem zaparkovala na nejvzdálenějším koutě parkoviště.

Bylo pro mě divné, vzpomenout si, že je na mě pravděpodobně stále naštvaná a že pro to má dobrý důvod.

Chtěl jsem se sám sobě smát. Všechno moje plánování a přemýšlení by bylo naprosto nesmyslné, kdyby o mě neměla zájem, ne? Její sen mohl být naprostá náhoda. Byl jsem ale namyšlený hlupák.

Popravdě, bylo by pro ni lepší, kdyby se o mě nezajímala. To by mě sice neodradilo od toho, abych se jí věnoval, ale aspoň bych jí přitom mohl varovat. To jsem jí dlužil.

Potichu jsem se pohnul, přemýšlel jsem, jak se s ní nejlépe potkat.

Ulehčila mi to. Když vystupovala z auta, klíče jí vypadly z ruky a spadly rovnou do kaluže.

Sehnula se, ale já jsem je držel ještě dřív, než mohla namočit prsty do té studené vody..

Opřel jsem se o její auto a pozoroval její reakci. Škubla sebou a prudce se napřímila.

"Jak to děláš?" zeptala se mě.

Ano, ještě stále se zlobila.

Podal jsem jí klíče.  "Jak dělám co?"

Natáhla ruku a já jsem jí pustil klíčky rovnou do dlaně. Zhluboka jsem se nadechl, vdechujíc její vůni.

"Objevíš se z ničeho nic."vysvětlila.

"Bello, to není moje chyba, že jsi mimořádně nevšímavá." Ty slova byly tak ironické, téměř jako vtip. Bylo tu něco, co neviděla?

Zaznamenala, jak můj hlas zjihl při vyslovení jejího jména?

Zírala na mě tak, že jsem pochopil, že neocenila můj vtip. Její tep se zrychlil – strachem? Po chvíli sklopila oči.

"Co ta dopravní zácpa včera večer?" zeptala se mě, aniž by se na mě dívala. "Myslela jsem, že máš předstírat, že neexistuju, a ne mě dráždit až k smrti."

Stále se na mě hodně zlobila. Bylo potřeba hodně snahy, abych to s ní nějak urovnal. Vzpomněl jsem si na svoje předsevzetí – být k ní upřímný ...

"To bylo kvůli Tylerovi, ne kvůli mně. Musel jsem mu dát šanci." A potom jsem se zasmál. Nemohl jsem si pomoc, vzpomínal jsem na její včerejší výraz.

"Ty..." zalapala po dechu a potom se zarazila, jako kdyby byla příliš rozzuřená, aby mohla pokračovat. A bylo to tu – znovu ten samý výraz. Potlačil jsem další nával smíchu. Už tak byla dost rozzlobená.

"A nepředstírám, že neexistuješ," dodal jsem. Snažil jsem se o nenucený tón. Nerozuměla by tomu, kdybych jí ukázal svoje skutečné pocity. Musel jsem je skrývat, snažit se to trochu zlehčit ...  

"Takže se vážně snažíš dráždit mě k smrti? Když si se mnou neporadila Tylerovi dodávka?"

Naštval jsem se. To myslí vážně?

Bylo dost nelogické, že jsem se cítil uraženě – nevěděla o mojí přeměně, o tom, co se stalo v noci. Ale i tak jsem i já byl naštvaný.

"Bello, to je naprosto absurdní," odsekl jsem.

Začervenala se, otočila se ke mně zády a odešla.

Přepadly mě výčitky svědomí. Neměl jsem žádné právo zlobit se.

"Počkej," zavolal jsem za ní.

Nezastavila se, tak jsem šel za ní.

"Omlouvám se, to bylo hrubé. Netvrdím, že to není pravda," - bylo absurdní představit si, že bych jí chtěl ublížit - "ale stejně jsem to neměl říkat, byla to hrubost."

"Proč mě nenecháš na pokoji?"

Věř mi, chtěl jsem jí říct. Zkoušel jsem to.

A jen tak mimochodem, jsem do tebe zoufale zamilovaný

Udržuj lehkou konverzaci.

"Chtěl jsem se tě na něco zeptat, ale tys mě odstavila na vedlejší kolej," Napadla mě jedna akční myšlenka a zasmál jsem se.

"Máš několikanásobný rozštěp osobnosti?" zeptala se mě přísně.

Musel jsem tak opravdu vypadat. Moje nálada byla velice nevypočitatelná kvůli všem těm emocím, které mě prostupovaly.

"Děláš to znovu." upozornil jsem ji.

Povzdychla si. "Tak fajn. Na co se mě chceš zeptat?"

"Říkal jsem si, jestli od soboty za týden" – sledoval jsem jak jí přes tvář přeběhlo zděšení a musel jsem potlačit další výbuch smíchu – "víš, v den toho jarního plesu –"

Přerušila mě a konečně se mi podívala do očí. "Snažíš se být vtipný?"

Jo. "Necháš mě prosím tě domluvit?"

V tichosti čekala a hryzala si horní ret.

Ten pohled mě na chvíli vyrušil. Zvláštní, neznámé pocity se pohnuly kdesi hluboko v mém zapomenutém lidském já. Snažil jsem se je zaplašit, abych mohl dohrát svoji roli.

"Slyšel jsem tě, jak říkáš, že ten den pojedeš do Seattlu, a tak mě napadlo, jestli nechceš svézt?" zeptal jsem se. Totiž uvědomil jsem si, že místo abych se jí jen ptal na její plány, je s ní můžu podnikat.

Tupě se na mě dívala."Cože?"

"Chceš svézt do Seattlu?" Sám s ní v autě – moje hrdlo pálilo při té myšlence. Zhluboka jsem se nadechl. Zvykej si.

"S kým?" zeptala se, oči rozšířené a zmatené.

"Se mnou, samozřejmě." Řekl jsem pomalu.

"Proč?"

To bylo opravdu tak překvapující, že bych mohl toužit po její společnosti? Opravdu si o mě musela, z mého chování, vytvořit ten nejhorší možný názor.

"No," řekl jsem tak nenuceně, jak jen to bylo možné, " měl jsem v plánu jet do Seattlu v příštích pár týdnech, a abych byl upřímný, nejsem si jistý, jestli tam tvůj náklaďák dojede."

Zdálo se bezpečnější si ji dobírat, než se tvářit vážně.

"Můj náklaďák jezdí dobře, díky za tvou starost." Řekla stejně překvapeným hlasem. Opět se dala do kroku a já s ní.

Ve skutečnosti neřekla ne, tak jsem se toho chytil.

Poví ne? A co udělám, když to řekne?

"Ale dokáže tam tvůj náklaďák dojet na jednu nádrž?"

"Nechápu, co tobě je do toho." Stěžovala si.

To stále ještě nebylo odmítnutí. Její srdce opět bilo rychleji a i její dýchání se zrychlilo

"Plýtvání neobnovitelnými zdroji je záležitost každého člověka."

"Upřímně, Edwarde, já tě nechápu. Myslela jsem, že nechceš být můj kamarád."

Když vyslovila moje jméno, projelo mnou vzrušení.

Jak mám udržovat lehkou konverzaci a zároveň být upřímný? Tedy, bylo důležitější být upřímný. Hlavně teď.

"Říkal jsem, že by bylo lepší, kdyby z nás nebyli přátelé, ne že jím nechci být."

"Aha, díky, tím se všechno vyjasnilo."